Vážený pane poslanče, vážená paní poslankyně

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mě zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mě, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala