Adopce do naha

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů. Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám… Celý článek ›

„Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.“ Sen každého adoptivního rodiče je přivést si domů krásné, zdravé miminko přímo z porodnice. Rodiče tak zažijí s miminkem vše od prvního úsměvu, přes první krůčky až do dospělosti. Je to úžasná životní zkušenost, která s sebou ale alespoň na začátku nese velkou pachuť… Celý článek ›

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“ Jedním z argumentů, které jsou velmi často požívány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nemenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována. Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará… Celý článek ›

"Při záchvatech pláče a napětí, které prožíval v prvních měsících, když se jeho tělíčko ,,čistilo,, od nedobrovolných narkotik, to muselo být hodně náročné. Pěstounka ho trpělivě nosila, houpala a konejšila. Vypiplala ho a dostala do takového stavu, že se ve třech měsících byl schopen konečně uklidnit a poprvé se usmát. Když jsem viděla jeho první fotky, měl ve tváři výraz jako ustaraný dědeček. V ústavu by měl těžko jednu náruč jenom pro… Celý článek ›

"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině… Celý článek ›

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla převezena do dětského centra. Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně… Celý článek ›

K napsání dnešní úvahy mě vede článek, který se mi nedávno dostal do ruky a měl trochu mrazivý název - „Představte si, že by Vás Vaše dítě nemělo.“ Bylo velmi zajímavé, mrazivé a děsivé ho číst. Tyhle myšlenky se mi totiž vkrádají do hlavy už dávno. Vždy jsem je ale jen zděšeně odehnala. Až tenhle článek mě donutil si to celé zkonkretizovat ...Když se před několika lety řešila situace mé dcery, bylo přechodné pěstounství ještě v… Celý článek ›

Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív. Celé to začalo tímhle rozhovorem: "Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?" "Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba… Celý článek ›

„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“ Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci.… Celý článek ›

„Děti nemluvily, přejídaly se a neuměly si dojít ani na nočník, ale beze slova po sobě uklízely, rovnaly si postýlku, odnášely nádobí, oblékaly se… Jednou zlobily a manžel jim z legrace řekl „Že vy půjdete klečet?“ Jenže to co následovalo, nás velmi zarazilo - oba dva si beze slova šli kleknout do kouta. Neplakali, ani nic neřekli, jen si klekli. V tom okamžiku jsem si s těžkým srdcem pomyslela, co si asi ty děti musely prožít.“ Za dnešní příběh… Celý článek ›